Nepíšu, tedy jsem aneb alespoň několik postřehů ze života v New Yorku

Tak jsme se Syslou během předchozích 14 dnů pochopily, proč se New Yorku říká město, které nikdy nespí (neplést s městem hříchu, které se nachází na západním pobřeží :). Nenaspaly jsme toho totiž příliš ani my, napůl kvůli pracovním povinnostem (ano, přes veškeré skandály a běžné mínění veřejnosti některé stážistky opravdu pracují), napůl kvůli objevování denního i nočního života velkoměsta...a tím toho ani moc nenapsaly.

Nicméně ve zkratce: máme se dobře a až na stýskání po našich protějšcích, rodinkách, kamarádech a lehkému spánkovému deficitu nijak netrpíme :)

Abychom aspoň částečně zalepily díru v našem psaní, přinášíme několik postřehů z místního života:

• Všichni tu mají obrovská kulatá auta a s čímkoli menším, než je sedmičkový bavorák, vy vás nejspíš poslali na dětské hřiště.
• Nejčastější barvou na silnicích ve městě je žlutá - taxíky se to tu opravdu jenom hemží.
• Semafory pro chodce zda nefungují jako v Montrealu, kde je nutné čekat na zelenou za každou cenu. Naopak, i červená leckdy není vnímaná jako pokyn k zastavení ale chodci naopak s radostí vyhledávají challenge mezi nimi a troubícími/nadávajícími taxikáři, kteří kvůli nim musí brzdit.
• MHD funguje bez problémů, nicméně například takové stanice metra jsou brutálně přehřáté a vagony naopak klimatizované na teplotu severního pólu. Proto chce-li člověk přežít bez rýmy, nejvhodnější kombinací oblečení se zdá letní oděv do stanice a péřovka do vagónu.
• Na klimatizaci si potrpí i v OSN, kam chodíme zastupovat Misi ČR na různá jednání. Například takové Radě bezpečnosti se dá v klidu přezdívat mrazák a obdivuju zástupce afrických zemí, kteří se po budově nepohybují v lyžařských kombinézách.
• Všude se tu dá velmi dobře sehnat hrozně dobré jídlo (ať už v pouličních stáncích, tak i v malých obědových bistrech, hospodách a samozřejmě i restauracích). My se zatím úspěšně vyhýbáme všem profláklým řetězcům s rychlým občerstvením, zato jsme už ochutnaly skvělou (a poměrně autentickou) čínskou, japonskou, thaiskou, indickou, italskou, mexickou, americkou a pro porovnání i českou kuchyni.
• Člověk by si mohl myslet, že národ nejčastěji zobrazovaný s kelímkem kávy v ruce ji bude umět připravit fakt dobře. Bohužel tomu tak není. Nevím, co tu komu kdy mléko provedlo, ale na 99% se ho všichni "baristé" snaží zničit nejlépe několikanásobným převařením, než vám ho nalejou do jinak obstojné kávy. Jediným rozumným řešením je objednat si černou kávu a na stolečcích s cukrem, míchátky atd. si ji nějak rozumně dolít vlažným mlékem, které je ve většině větších kaváren k dispozici. Sice tak přijdete o požitek z ranního pohodového cappuccina, ale káva pak má i docela chuť a dá se pít i dřív než hodinu po jejím zakoupení.
• K tématu potravin patří i odvrácená strana - záchody v USA mají dle mě geniální způsob odtoku vody, kdy se vám tam "neroluje" jako u nás, ale dělá pravotočivý vír, který se jednoduše celý vsákne a až pak doplní na hladinu o něco vyšší, než na jakou jsme v Evropě zvyklí. Kdo nezažil americký záchodový vír, nemůže pochopit díl Simpsonových z Austrálie (taky mi to došlo až teď :))
• Lidé jsou tu vesměs milí (alespoň ti, se kterými jsme se tu zatím potkaly), ale zase nečekejte, že se na vás bude každý na potkání vesele zubit (jak je tomu prý ve zbytku USA). I když také záleží na situaci - se spolustážistkou Verčou jsme se včera byly v místním outletu podívat po botách na podpatku (bez kterých vás, jste-li žena, leckde nepustí do lepších nebo rooftop klubů s výhledem na celé město, kam jsme se chtěly jít podívat) a tam nám kolemjdoucí chválili výběr, hodnotili pohodlnost a celkově nás vtahovali do konverzace o stylu jejich a našich nákupů :) 
• Také jsem si musela chvíli zvykat, že když kdekoli v obchodě (bistru, kavárně...) personál k pozdravu automaticky připojuje "how are you", rozhodně nečeká, že se dozví, jak se mám a je značně vykolejený, když mu na to odpovím (byť v pozitivním tónu) a ještě kontruju. Takže teď už jen pozdravím a dál se usmívám a všichni jsou spokojení, že odvedli svůj díl práce.
• Když už jsme zabrousily do toho nočního života - co jsme stihly vypozorovat, mají tu v běžných podnicích prapříšerný hudební vkus (no, dobře, ostatní se většinou baví, ale pokud už hraje jedna písnička znící jako ze šmoulího CD poosmé za sebou, začínám mít tendence to buď přepít nebo utéct). Naštěstí jsme hned první týden objevili příjemnou irskou hospůdku kousek od našeho ubytování, kde hraje většinou příjemná rocková hudba a moje uši si tak můžou u cideru (nebo místní pivní limonády, kterou mylně označují za pivo) trochu odpočinout od šmoulích tucáren.
• Nevím jak v jiných částech New Yorku, ale přímo na Manhattanu je hrozně populární běhání - běhá tu úplně každý, bez rozdílu pohlaví, věku, barvy kůže nebo vyznání (zrovna dnes jsme narazily na běžce s jarmulkou). Díky poloze našeho ubytování hned od Central Parku jsme se Syslou taky začaly běhat a je to prima záležitost jak na ranní probuzení (případně detoxikaci po bujařejším objevování nočních zajímavostí města), tak snad i na udržení alespoň snesitelné hmotnosti, která by se zde vzhledem k snadnému přístupu k výbornému (byť poměrně drahému) jídlu udržovala těžko.

Fotky nejen z večerní zábavy, běhání, ale i z našich výletů v nejbližší době protřídíme a společně s doprovodným textem vyvěsíme na blog (snad) během několika příštích dní :) Zatím dobrou noc!

Den 4: Z Montrealu na Manhattan

Ještě než popojedeme k sobotnímu vyprávění, Sysla se omlouvá všem věrným čtenářům, že nepomáhala přispívat a proto jste si tu teď dlouhou dobu nic nepřečetli. Dnes už se ale trochu víc rozkoukala ve městě i v práci, proto bude psát častěji :) Nicméně kdyby se vám pořád zdálo, že komunikujeme málo, můžete nám třeba poslat sms na nové americké telefonní číslo: +1 347 607 9632.

Ale teď už k tomu důležitému - v sobotu ráno jsem se konečně trochu vyspala! A srovnala svůj nový biorytmus. Nejspíš mi nakonec, jakožto nočnímu ptákovi, bude víc vyhovovat tenhle americký. Sysla mi ráno pomohla sbalit mých pět švestek ze Stephaniina obýváku a vyrazily jsme do nejlepší bagelárny v Montrealu. Nebo jsme si to v tu chvíli přinejmenším myslely...

Naše plány totiž zhatila nehoda v metru a my tak musely přizpůsobit cestu náhradnímu autobusu, který neomylně směřoval do úplně jiné části města. Nicméně nám Stéphanie aspoň ukázala, kde pracuje a daly jsme si něco k snědku v místním populárním snídaňovém řetězci Tim Horton's. Po snídani s poněkud přeslazeným "no sugar, please" cappuccinem jsme se vydaly na ostrov Sv. Heleny, který leží mezi Montrealem a Lavalem. Jak teď koukám na mapu, zjišťuju, že Montreal je vzhledem ke své poloze vlastně takový kanadský Manhattan ...

Ostrov Sv. Heleny byl dějištěm výstavy EXPO 1967 v Montrealu a i když už je to pořádná doba, stále v něm zůstaly zachovány některé pavilony. Na fotce níže uvidíte pavilon USA, který v současnosti slouží jako muzeum životního prostředí. To ovšem není ani zdaleka tak zajímavé, jako že na úplné špičce ostroval leží zábavní park La Ronde se spoustou megaobrovských horských drah (ou je!). Vzhledem k mému brzce večernímu letu (v určitou chvíli nám začalo být všem jasné, že pokud bych vkročila dovnitř, do New Yorku bych nikdy neodletěla) jsme koukly jen za plot...ale stejně to bylo boží a už se fakt těším, až budu v Montrealu na déle :) Zbytek parku tvoří...park, sem tam nějaké sezení na piknik, vyhlídka na město a pár fontáno-bazénků, které jsme využily pro zchlazení (ano, v Montrealu bylo přes den 35°C ve stínu) našich uchozených nohou.

Stéphanie, Sysla a muzeum životního prostředí

Montreal z parku Jean Drapeau na ostrově Sv. Heleny

Ze Svaté Heleny nás Stéphanie doprovodila na zastávku autobusu, odkud už Syslina a moje cesta směřovala na letiště Pierre Elliott Trudeau a odtamtud do New Yorku.

Přílet do NY proběhl bez problémů a díky mému spoluletci, který měl také cestu z letiště La Guardia na JFK a navrhnul složení se na společný taxík, jsem se ke svému uschovanému kufru dostala poměrně brzy. Čárou přes rozpočet ovšem byla porucha Air Trainu - vláčku pendlujícímu mezi letištěm a stanicí metra Jamaica, ze které už se mělo dát poměrně nesložitě dojet až na zastávku poblíž Mise ČR, kde jsme měly slíbené ubytování. Zdá se, že tento den nás koleje prostě neměly rády. No, nebudu to prodlužovat, nakonec jsme se se Syslou dostaly v pořádku na místo určení, ale zadek z toho máme sevřený ještě teď a už to nikdy nebudeme opakovat (slibuju maminko!).

Po nervydrásajícím přejezdu z letiště na roh Madison Avenue a 83. ulice, do budovy Stálé mise ČR při OSN, nás čekalo neskutečně příjemné překvapení v podobě vlastního jednolůžkového pokojíku s koupelnou a minikuchyňkou. Uznávám, že vám se to asi nezdá jako taková pecka, nicméně po několika dnech strávených víceméně na cestách a spaním na gauči se nám o vlastním prostoru s pořádnou postelí ani nesnilo! Tedy...pak už snilo :)

Den 3: Setkání s městskou přírodou, zpátky do školy a pak hurá do víru města...

Třetí cestovací den byl pro Syslu i pro mě poměrně náročný - ráno jsme brzy vstávaly, abychom stihly naplánovanou schůzku mojí katedry Biblioekonomie a informačních studií.

Probuzení proběhlo...asi tak, jako když toho za poslední dny moc nenaspíte a ještě ke všemu jste posunutí o šest hodin zpět. Ale nakonec se vše povedlo, Karin (mladší sestra mojí hostitelky (hm, to zní jako z vetřelce, ale co už) nám udělala super snídani a doprovodila nás k metru. Cestou na metro, podotýkám, že v normálně civilizovaném městě (ano, i když tu mluví francouzsky) jsme potkaly asi třicet velkých šedých veverek a tchoře. Veverku jsem si vyfotila aspoň na telefon, tchoře z logických důvodů ne :)

Metro v Montrealu funguje perfektně, všechny stanice jsou přehledně značené, na přestupech nebo větších stanicích je téměř u kolejiště možné si koupit něco malého k pití (i kávu) nebo k snědku. Docela příjemně mě i překvapilo, že metro bylo cestou tam i zpátky téměř poloprázdné a všichni se tvářili hrozně mile. Do školy jsme dorazily z nepatrným zpožděním, protože jsme se mezi asi dvaceti rozlehlými pavilony Université de Montréal trochu ztratily. Ale nakonec všechno dobře dopadlo, usadily jsme se do poslední lavice obrovské posluchárny a poslouchaly svého nového vedoucího oboru. Nutno podotknout, že styl se tady asi bere vážně, protože vypadal úplně jako George Clooney v reklamě na Nespresso oblečený v novém, naprosto dokonalém obleku od (dosaďte značku pánských obleků, ze kterých padáte na zadek). Sysla se s ním chtěla vyfotit, ale já se styděla, tak vám musí stačit aspoň popis. 

Po úvodním představení katedry nás čekala prohlídka naší budovy vedená studenty z vyššího ročníku. Ti pro nás taky připravili společný oběd v jedné poslucháren skládající se asi ze čtyřiceti krabic pizzy, chipsů a několika kartonů limonád a džusů. Jak jsem byla po celou dobu úplně mrtvá jen se přiblble culila a přála si, aby se mě nikdo na nic neptal a už vůbec po mě nechtěl komunikaci ve francouzštině, po tomhle obědě jsem naprosto roztála a seznámila se s Emilie a následně i Olivierem z Quebec city, kteří budou studovat to samé, co já. Po krátké poobědové pauze, kdy jsme si všichni jako největší šprti šli do místního knihkupectví koupit knihu prezentovanou (a hlavně napsanou) naším Georgem Clooneym, pokračovalo už konkrétní představování našeho rozvrhu a podmínek studia. V tuhle chvíli jsem Sysle upřímně záviděla její plyšový kožich, protože místnosti ve škole byly brutálně podchlazené. Po (téměř nekonečném) představování jednotlivých předmětů a informací k organizaci studia jsem se rozloučila se svými novými kamarády ze školy (yesss!) a šla se se Stéphanie a Karin projít po městě, dát si večeři a pak zajít na další rundu kanadského piva.

Pokud budu Montreal hodnotit jen z první letmé návštěvy, centrum města mi připomínalo spíš přerostlý Madrid než severoamerickou metropoli - široké ulice, střídání starých (no, spíš ne úplně nových) budov s moderními, tak akorát lidí a spousta zajímavých věcí (a jídla) kolem. No, myslím, že tři měsíce tu v pořádku přežijeme...:)

Den 2: Jeden den, 5 letišť, 4 země a pitelné pivo

Dnes to vzhledem k náročnému itineráři bude rychlovka :)

Po ranním probuzení v levném hotýlku u letiště Schiphol Syslu čekal přejezd přímo na letiště, řádné občerstvení před nejdelším letem v jejím životě (a mém taky) a samotný let mezi Amsterdamem a New Yorkem.

Sedmihodinový let s Delta Airlines proběhl v pohodě, i díky příjemnému nemluvnému čínskému pánovi, který seděl vedle nás. Po přistání následovala nezbytná imigrační procedura a po ní odložení zavazadel do úschovny a přemístění z letiště JFK na LaGuardia. Naše cesta v New Yorku totiž nekončila, ale teprve začínala...

...a to proto, že Montrealští studenti si sice stávkou vydobyli měsíc na studium navíc a vše se tak posunulo, ovšem mimo zítřejšího povinného setkání mojí katedry. Po přejezdu na další newyorské letiště nás tedy ještě čekal let do Kanady. No, docela mě překvapilo, jak jedna z nejfrekventovanějších letišť na světe můžou být...nehezká. Ale co už - letadla létají, jak mají, a v tuhle chvíli se už naštěstí nacházím přímo v Montrealu.

Na starost si mě tu přes Couchsurfing vzala jedna milá překladatelka se svojí sestrou, a ačkoli jsem z toho ze začátku měla obavu, vše se rozplynulo ve chvíli, kdy na mě obě holky vybafly pozdravy v češtině (prý že si udělaly domácí úkol) a vzaly mě na kupodivu dobré pivo.

Sečteno a podtrženo, za poslední den (no dobře, 24 hodin + 6 k dobru díky časovému posunu) jsme se Syslou navštívily 5 letišť, nalétaly přes 13h čistého času, ochutnaly množství letištních sandwichů a daly si pořádné pivo. A teď jdeme zalehnout do nového spacáku a poprvé si dnes natáhnout nohy...tudíž veškeré zajímavé postřehy dám dokupy až zítra...nebo taky později :) Zatím dobrou noc!

Den 1: Velké balení a přelet do Amsterdamu

Dnešní den začal naprosto idylicky - Sysla se po dlouhé době probudila vedle Ovečkina (Sysliného detašovaného přítele bytem v Krči) a my s Antonínem si dali snídani v kumbálu. Tedy Kumbálu - příjemné kavárně s brzkou otevírací dobou poblíž mého bytu.

Po snídani však bylo jasné, že mám nejvyšší čas začít s pořádným balením. Tedy nejen věci tak různě přenášet po bytě a psát si poznámky, na co ještě bych neměla zapomenout, na barevné lístečky, ale konečně se do toho pořádně opřít. A taky dát dohromady všechny potřebné dokumenty - od letenek přes různá potvrzení pro imigrační úředníky v USA/Kanadě až po všechny možné telefony, mapy, rady a studijní materiály. Celkem asi tak 1,5 kg papírů zálohovaných na čtyřech nezávislých elektronických místech No, nebudu to prodlužovat, povedlo se - 5 minut před odjezdem jsem měla dobaleno, ale byly to nervy :)

Po cestě na letiště nastala nejobávanější část dne, a to loučení. Sysla kupodivu nespotřebovala ani celé balení kapesníčků...ale to asi teprve přide časem. Zbytek času na letišti i samotný let nám utekl překvapivě rychle a v tuto chvíli už se vám hlásíme ze superlevného, ale zároveň superpříjemného hotýlku kousek od letiště Schiphol v Amsterdamu a chystáme se nabrat síly na zítřejší pokračování. Dobrou noc!

Tak už se to blíží...

Je právě úterý večer, den před naším odletem, a hodilo by se tedy představit dvě hlavní aktérky a náplň naší následující čtyřměsíční cesty za oceán. Ty jo, když se ta délka pobytu napíše takhle, ani to nezní tak hrozivě. Spíš jako..."jdu ven skočit pro nějaké rohlíky, vrátím se tak za 4 měsíce"...

Hlavní hrdinkou mých vyprávění bude plyšová ovečka Sysla. Ta vypadá asi takhle...

 

...což je poněkud všeříkající. Sysla bude mojí parťačkou po celou dobu pobytu v New Yorku i Montrealu, bude snášet moje vztekání, fňukání, nejistotu a snad i cestovatelskou radost a nějaké ty další příjemné zážitky. Ve chvílích, kdy budu nenamalovaná a ucestovaná, případně to přeženu s konzumací hamburgerů a/nebo javorového sirupu a nevejdu se do objektivu foťáku, bude to právě Sysla, jejíž fotky uvidíte místo mě.

Sebe snad představovat nemusím, ale když už jsem to nakousla...tak bych nejspíš řekla, že jsem většinu času poměrně milé, sem tam komunikativní, občas poněkud pomalejší děvče se zálibou v dobrém jídle a pití, které rádo cestuje a získává nové zkušenosti. A že jich během posledních několika měsíců, díky snaze o aspoň lehkou organizaci neorganizovatelného, přibylo!

Čímž se dostávám naší cestě - to, co původně mělo být úplně standardní trimestrální studium Médií a komunikace na Université de Montréal v Kanadě, se během posledních měsíců změnilo na ne úplně standardní, kvůli místním studentským stávnám o měsíc kratší než trimestrální studium oboru Informační studia (naštěstí na té samé univerzitě), s předkrmem v podobě měsíční stáže Stálé mise České republiky při OSN v New Yorku.

To by, myslím, pro dnešek a představu, kam a proč se to vlastně chystáme, mohlo stačit. Dobrou noc!